O Karlu Komzákovi

Sága hudebního rodu Komzákových

Karel KomzákKarel Komzák (1823 – 1893), rodák z Netěchovic u Týna nad Vltavou, byl kapelníkem a hudebním skladatelem. V roce 1854 založil v Praze slavnou kapelu, ve které hrál na violu i Antonín Dvořák. Komzákova kapela dosáhla vynikající úrovně a několik let hrála v Prozatímním divadle. Karel Komzák napsal více než tři stovky skladeb.

„Kadlíku, muziky se nikdy nespouštěj…“

U zrodu věhlasu české koncertní a taneční hudby druhé poloviny 19. a první třetiny 20. století stáli tři muži z jihočeské rodiny Komzákových. Tři „muzikanti“ a skladatelé, tři Karlové, pro snadnější orientaci označovaní rodovou posloupností: otec, syn a vnuk.. Rozlišení jejich skladeb a autorství toho, či onoho, je dodnes oříškem pro hudební historiky. Pokud nejsou díla signována, jsou si svojí koncepcí i žánrem podobná „jako vejce vejci“.

Zakladatelem rodinné hudební tradice byl Karel Komzák st. (otec). Narodil se 4. listopadu 1823 v panské kovárně v Netěchovicích u Týna nad Vltavou. Sám sice ve svém životopise uvádí z neznámé příčiny dataci narození o dva dny starší, 2. listopadu, ale zápis v matrice hovoří jasně. Jeho otec Jan byl panským kovářem u Vratislavů z Mitrovic, tehdejších majitelů panství Koloděje nad Lužnicí, kam Netěchovice příslušely, matka Kateřina zámecká komorná. Karel měl ještě dva mladší sourozence, sestry Marii a Karolinu. Jen zmínka na okraj: také Marie zasáhla, třeba zprostředkovaně, do české národní kultury. Její stejnojmenná dcera se stala matkou Karla Bakuleho, známého pod pseudonymem Karel Hugo Hilar, ředitele činohry Národního Divadla.

Triviální školu absolvoval Karel Komzák v Kolodějích nad Lužnicí. Záhy se projevilo jeho neobyčejné hudební nadání, od 6 let hrál na housle, v 9 letech zvládl hru na varhany. Již v dětském věku zastupoval varhaníka při bohoslužbách v kolodějské zámecké kapli, v místním zámku často bavil svým hudebním nadáním hostující panstvo. Talent zdědil zřejmě po svém otci, oblíbeném lidovém zpěvákovi a uznávaném houslistovi. Otec byl na svého syna právem hrdý a Karel často vzpomínal na jeho slova: „Kadlíku, muziky se nikdy nespouštěj, ta ti vždycky opatří k chlebu máslo!“

Když nadaný chlapec vysoko převyšoval možnosti kolodějské školy, odvezl jej otec na tzv. „handl“ do Dolních Rakous. Dal jej zapsat do školy v obci Weikertschlag nedaleko hranic. Prozíravý rodič pochopil, že bez znalosti úředního jazyka – němčiny – by mohl nevšední talent jeho potomka přijít vniveč. Karel strávil v Rakousku dva roky. Poté jej otec převezl do Českého Krumlova, do tříleté hlavní školy, tehdejšího pedagogického učiliště. Historie nám zanechala zajímavou zprávu o obětavosti Karlových rodičů. Jeho matka jej v Krumlově často navštěvovala a docházela za ním. Z Netěchovic do Krumlova pěšky!

Po svém absolutoriu ovládal Karel téměř všechny hudební nástroje a zvládal techniku řízení chrámového sboru. V roce 1842 odešel do Prahy, absolvoval zde další pedagogický kurs a varhanickou školu s výborným prospěchem. Toužil studovat na pražské konzervatoři (založena r. 1811), ale jeho přání zůstalo, snad díky nelehké finanční situaci, oslyšeno. Prostředky jeho rodičů byly značně omezené a Karel si musel svojí hudbou přivydělávat na živobytí. Otcova slova o „hudbě a máslu“ měl možnost pocítit na vlastní kůži.

Po ukončení školy se Karel rozhodl, napohled paradoxně, věnovat kovářství jako jeho otec. Měl v úmyslu splatit rodičům dluh za svá studia. Prozíravá hlava rodiny naštěstí nepřipustila, aby si Karel poškodil „muzikantské ruce“. Do Karlova života tak měli možnost vstoupit mecenáši z vyšších společenských kruhů, kolodějská šlechta, Vratislavové z Mitrovic. Na přímluvu hudbymilovné hraběnky Terezie Vratislavové (roz. Kocová z Dobrše) získal místo podučitele v Kolodějích nad Lužnicí, ve staré škole u zámecké brány, kde před 13 lety začínal své vzdělávání. Učitel Parkos, pomocník jeho prvních hudebních krůčků, zde stále ještě působil a Karel se stal jeho podřízeným. Věnoval se nadále hudbě, účinkoval ve vesnických kapelách, vedl hudbu vltavotýnských rodáků, vrátil se na kůr zámecké kaple, hrál při mších v okolních obcích.

Po pěti letech zasáhla do Karlova osudu další významná šlechtická přímluvkyně, hraběnka Karolina Marie Anna Vratislavová. Měla pro výjimečný talent mladého učitele pochopení, sama byla literárně činná (pod pseudonymem Heill). Její muž právník Pavel Alois Klar nabídl Karlovi lukrativnější zaměstnání v Zemském ústavu pro choromyslné. Karel místo přijal a působil zde následně plných 19 let. Pečoval o hudební zábavu pacientů a zároveň zastával funkci varhaníka v ústavním kostele. Získal k užívání nevelký domek v přilehlé ústavní zahradě, kam si roku 1848 přivedl svoji lásku z Týna nad Vltavou, manželku Marii (mimo jiné výbornou zpěvačku). Zde se jim narodily 3 děti: v roce 1849 dcera Marie, roku 1850 syn Karel a později ještě Anna, která zemřela v dětském věku.

Karel Komzák sestavil v ústavu z několika méně postižených pacientů orchestr. Při jednom z koncertů jej dokonce navštívil císař František Josef s arcivévodou Maxmiliánem. Císař prý se o hudební produkci vyjádřil velmi příznivě, ale všemu nasadil korunu jednou ze svých poznámek. Ukázal na neobvyklou rudou barvu Komzákovy kravaty, dílo manželky Marie, na níž byl kapelník obzvláště pyšný, a obrátil se na Maxmiliána : „Man sieht, dass es Narren sind !“ (Je vidět, že jsou to blázni).

Karel Komzák se nespokojil s ústavním orchestrem, ale toužil po kapele, s níž by mohl vystupovat na veřejnosti. Absolvoval proto kurs instrumentace u Pražského vojenského spolku a v roce 1854 získal oprávnění zřídit si vlastní hudební těleso. Jeho salóní orchestr si brzy získal velkou oblibu. Hrál čtverylky, polky, třasáky, kvapíky a valčíky. Pořádal koncerty na Střeleckém ostrově a na Žofíně. Zprávy o něm se brzy dostaly až do zahraničí, velmi úspěšný byl koncert v Hamburku. Jedním z nadaných violistů tohoto sboru byl pozdější slavný skladatel Antonín Dvořák. Na něho Komzák rád vzpomíná i ve svém životopise. Všem členům orchestru prý onikal a nazýval je křestními jmény, pouze Dvořákovi vykal a říkal o něm s úctou: „U pana Dvořáka přelil Pán Bůh mírku nadání“. Mezi Dvořákem a Komzákovou rodinou vznikly přátelské vztahy, Dvořák byl jejich častým hostem, učil dceru Marii hře na klavír.

Kromě svého orchestru řídil Komzák také kapelu Sboru pražských ostrostřelců, která se pod jeho vedením stala nejlepším tělesem všech pražských pluků. V té době se Komzák poprvé pokusil o komponování. Jeho první skladbou se stala Camelien – Quadrille (Čtverylka Kamelie), vydaná pražským nakladatelstvím J. Hoffmanna. Skladba získala 1. místo v soutěži Hoffmannova nakladatelství a úspěch se stal pro Komzáka podnětem k další práci. Dopracoval se celkového počtu více jak dvou set skladeb. Když bylo r. 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (r. 1881 stavba připojena jako zadní trakt k Národnímu divadlu), získal Komzákův orchestr nejprve nabídku k hostování a záhy byl začleněn do stálého divadelního hudebního tělesa.

V roce 1865 přišel v Komzákově životě rozhodující okamžik. Akceptoval nabídku na místo vojenského kapelníka 11. pěšího píseckého pluku. Muž ve vojenské uniformě s taktovkou v ruce, tak jej od té doby znala většina příznivců, tak nám historie dochovala jeho podobu.

Vojenský kapelník nebyl vojákem v pravém slova smyslu, ale zaměstnancem důstojnického sboru, podléhal přímo veliteli pluku. Podle Komzákových pamětí byl v kruhu důstojníků spokojen, blízce se spřátelil zvláště s poručíkem Hermanem, nejstarším bratrem spisovatele Ignáta Hermana.

11. pluk sice pocházel z Písku, ale když k němu Komzák nastoupil, ležel posádkou až v italském Tridentu, tehdy součásti Dolního Rakouska. Italové nebyli Rakušanům právě příznivě nakloněni, svůj odpor dávali najevo pasivní rezistencí zejména při velkolepých kulturních událostech. Při vystoupeních Komzákovy kapely byla vždy na náměstí vyzývavě zavírána okna a spouštěny žaluzie. Netrvalo ale dlouho a Komzák si svojí hudbou našel cestu do italských srdcí, a když byl po roce pluk přeložen do Lince, lučili se s ním domorodí obyvatelé v slzách.

Pluk často měnil místo pobytu, s ním i vojenská kapela, která získávala stále větší slávu a popularitu. Od roku 1866 sídlil pluk v Linci, od r. 1871 v Hradci Králové, od r. 1874 v Praze a od r. 1877 v Plzni. Na Komzákův příchod do Hradce Králové vzpomíná i spisovatel Alois Jirásek: „Tak jsme tleskávali i my studenti z divadelních představení a šli jsme, nevím kterého roku, za Pražskou bránu naproti pluku (píseckému, nemýlím-li se), který měl přitáhnout do hradecké posádky a jehož kapelu řídil kapelník Komzák. Jemu vlastně jsme šli naproti a jeho kapele, poněvadž jsme slyšeli, že hrává, a krásně, národní písně. A nezklamal nás. Když pluk se blížil mezi hradbami k bráně, dal kapelník znamení, hůl plukovního tambora se zablýskla a pod klenutím staré brány hlučně zajásala národní píseň“.

Komzákův orchestr byl všude velmi oblíben především díky módnímu repertoáru. Hrál Strausse, Suppého a Verdiho a také líbivé Komzákovy úpravy českých národních písní. Mezitím co Karel působil na mnoha místech, jeho rodina zůstávala v Praze. Již v roce 1865 musela opustit svůj zahradní domek u ústavu, pobývala pak v Salmových sadech a po Karlově přeložení do Lince jej následovala.

V roce 1876 dostal Komzák lukrativní nabídku k hostování v USA na světové výstavě v Chicagu, po níž mělo následovat půlroční Turné v Bostonu, Washingtonu a New Yorku. Komzák ale tuto lákavou nabídku z rodinných důvodů odmítl.

V roce 1877 byl pluk přeložen do Plzně. Také Západočeši si Komzákovu hudbu brzy oblíbili a orchestr často kromě samotného města a jeho okolí hostoval v lázeňských letoviscích Karlových Varech a Mariánských lázních. Na repertoáru kapely se ale neobjevovaly jen líbivé „kusy“, Komzák rád zařazoval na koncertech premiérové novinky. Například v letech 1879 – 1880 nastudoval náročné dílo svého přítele a žáka Antonína Dvořáka: Slovanské tance. Pražský Dalibor na sklonku roku 1879 napsal: „Pan kapelník Komzák získal si hlavně velikou zásluhu o původní českou hudbu prováděním nejnovějších skladeb Dvořákových, které nalezly v něm a jeho sboru interpreta, jakého si mohly jen přáti“. Nastudovat složitá Dvořákova díla, kladoucí důraz zejména na jednotlivé instrumentalisty, jistě nebylo lehké a je to důkazem vysoké úrovně jak samotného sbormistra, tak jednotlivých hudebníků.

V roce 1880 dostal 11. pluk rozkaz odejít z Plzně do vzdálené Hercegoviny. Komzák se rozhodl jej nenásledovat. Nejprve se na čas vrátil do Prahy, která jej vítala jak ztraceného syna. V satirickém časopise Paleček byla uveřejněna jeho karikatura s textem: „Kapitán Komzák dočkal se při svém návratě do Prahy příjemného překvapení! Naše krásná pleť je do něho celá pryč, že dal té Plzni kvinde a hledá si štěstí jinde.“ Ale ne nadlouho. Když byl do Plzně přeložen z Hercegoviny pěší pluk č. 74 Nobile, nechal se Komzák přesvědčit polním zbrojmistrem maršálkem Philippovičem a převzal řízení kapely tohoto pluku. Později svého činu nejednou litoval.

Na první pohled byl patrný rozdíl mezi přátelským ovzduším 11. pluku a tvrdým německým duchem panujícím u pluku 74. V té době byl vydán zákaz hrát české vlastenecké písně. To byla tvrdá rána Komzákovu orchestru, který na české hudbě stavěl. Sbormistr několikrát zákaz porušil a nastala zpětná reakce – cenzura. Komzák dostal příkaz předkládat před každý vystoupením jmenný seznam skladeb, které budou na programu.

9. října roku 1881 míra Komzákovy trpělivosti přetekla. V plzeňském hotelu „U císaře rakouského“ byl tento den pořádán veliký koncert. Program byl opět předem schválen, ale Komzák jako nepředvídané překvapení připravil rozjásanému davu ryčný český bonbónek: národní píseň „Kdybys měla má panenko sto ovec“. Obecenstvo se nedalo dlouho pobízet, přidalo se zpěvem ke kapele a celý koncert se změnil v bouřlivou demonstraci. Přímý Komzákův nadřízený, velitel pluku polní maršálek Binder, který program koncertu schvaloval, demonstrativně odešel a druhý den si pozval Komzáka k raportu. Na ten už se Karel nedostavil a podal výpověď. Zvěsti o aféře se brzy rozkřikly po celých Čechách a Komzák byl zahrnut děkovnými dopisy českých vlastneců. Celá Plzeň i Praha se touto událostí bavila a písnička „Kdybys měla má panenko… “ se stala velikým šlágrem. Silvestrovské číslo „Plzeňského lupenu“ glosovalo Komzáův odchod celostránkovou kresbou s nadpisem: „Nejnovější buřičská.“ Komzákův čin schvalovalo i několik k členů vojenské posádky, maršálek Philipovič se k celé záležitosti dokonce nelichotivě vyjádřil: „Generálů máme jako prasat, Komzáka však jen jednoho“.

Komzák odešel do dočasné výslužby, do rodných Netěchovic, kde si již v roce 1875 nechal postavit pro sebe, rodiče a sestru Karolinu s rodinou, nový domek. Nyní se zde rozhodl zůstat natrvalo a v lednu roku 1882 podal žádost o definitivní pensionování. Ale to mu ještě nemělo být dopřáno. Jeho obdivovatel a „prasečí glosovatel“ maršál Philipovič jej v prosinci roku 1882 v Netěchovicích navštívil a přemluvil jej k dalšímu činnosti. Ještě téhož měsíce začal Komzák působit jako kapelník u 88. pěšího berounského pluku posádkou v Praze.

V roce 1885 se politická situace ještě více přiostřila a zákaz produkce českých písní byl vydán všem vojenským kapelám. Komzákova situace se opakovala. Národní listy 30. 6. 1885 zaznamenaly: „Hej Slované a Kde domov můj se nesmí hráti. Při slavnosti ve prospěch Ústřední Matice školské na ostrově karlínském, si obecenstvo naskrze české a vlastenecké žádalo, aby vojenská kapela zahrála naše národní hymny. Přes opětovné volání lidu hudba nechtěla hráti a když lid udiven náhlým zdráháním tím, bouřněji na přání trval, dostalo se mu od řídícího zástupce kapelníkova vysvětlení, že dostaly vojenské kapely přísný zákaz hráti tyto hymny. …..táž kapela Komzákova, která do předešlého týdne vždy ochotně obě písně hrála, nyní raději sebrala se a odešla…“.

Komzák se rozhodl, že plzeňskou chybu nebude opakovat a proti vydanému nařízení se demonstrativně postavil. Veliteli 88. pluku Hauschkovi oznámil, že nebude dále hrát, pokud bude tento zákaz trvat. Odmítl řídit následující koncert na ostrově Velké Benátky, svěřil kapelu zastupujícímu šikovatel a čekal na předem tušený výsledek. Nezmýlil se. Obecenstvo bylo kulantně řečeno velmi rozladěno, když nevidělo svého oblíbeného kapelníka a neslyšelo jeho písně. Začalo skandovat: „Hrát po našem, nebo jděte domů!“ Velitel Hauschke musel kapitulovat a zákaz odvolat. Komzák pak ještě několik let mohl hrát, co chtěl.

V roce 1888 odešel Komzák podruhé, a tentokrát již natrvalo, na odpočinek. Na rozloučení s ním bylo pořádáno několik slavnostních koncertů, od důstojnického sboru obdržel vzácný dar – briliantový prsten s věnováním. Komponování se věnoval i nadále, mnoho skladeb z pozdějšího období má blízký vztah k rodnému kraji: Vltavotýnská polka, Vesničtí muzikanti, Na Vltavě apod. Vltava jej ostatně provázela již v jeho skladatelských počátcích, podobně jako rodinu Straussů Dunaj. Psal skladby pro svého syna Karla, tehdy již věhlasného a oblíbeného hudebníka. Několikrát jej také navštívil ve Vídni a Badenu, kde žil. Syn vždy na počest svého otce zařazoval do programu některé jeho kompozice a ty se setkávaly s úspěchem. 26. února roku 1888 si dokonce na koncertě ve Volksgartenu, jemuž byl Komzák – otec – osobně přítomen, obecenstvo bouřlivě vynutilo opakování dvou jeho skladeb, a když se na podiu objevil dojatý Komzák, byla mu předána obrovská kytice.

V létě roku 1890 zemřel v Netěchovicích ve věku 87 let Komzákův osvícený otec Jan. Komzák to těžce nesl, sám začal postonávat. Překonal jeden záchvat mrtvice. Druhý však již jeho organismus neunesl. 19. března 1893 mu téměř sedmdesátiletý kapelník podlehl. Pohřben byl za obrovské účasti obyvatel z okolí na hřbitově v Týně nad Vltavou. Na poslední cestu přišla svému kapelníkovi zahrát hudba vltavotýnských rodáků jeho vlastní skladbu Poslední cesta.

Dílo Karla Komzáka ale neodešlo spolu se svým autorem. Hrálo se a hraje nadále. Pravdou je, že názory na jeho hudbu se v průběhu času značně různily a jsou dodnes nejednotné. Odpůrci starého mocnářství Komzákovi například vytýkali, že se snažil: „zkomponovat českou Nanynku do zelí s dunajskými vlnami“, jako propagandu k upevnění monarchie, soudržnosti Čechů s Němci atd. Sám Komzákův život ale toto tvrzení vyvrací. Není třeba se pozastavovat nad „pokleslou hudbou“ třasáků, vlačíků a lidových směsí. Komzákova hudba se líbila v Čechách, Rakousku i Itálii. A o kvalitě jeho sbormistrovství nemůže být sporu. Technicky velmi náročné skladby českých i zahraničních autorů hovoří samy za sebe.

Na svého rodáka nezapomnělo ani rodné Vltavotýnsko. U příležitosti stého výročí Komzákova narození byla na jeho domku v Netěchovicích odhalena pamětní deska s textem: „Zde žil na odpočinku a zemřel Karel Komzák. Slovutný kapelník a hudební skladatel. Upřímný vlastenec.“ O sedmdesát let později, při dovršení století skladatelova úmrtí, získala vltavotýnská hudební škola název Základní umělecká škola Karla Komzáka. Se jménem slavného rodáka se obyvatelé Týna nad Vltavou denně setkávají ve stejnojmenné ulici.

Pokračovatelem životní dráhy Karla Komzáka – otce – se stal Karel Komzák – syn.

Světlo světa spatřil 8. listopadu 1850 v zahradním domku při Zemském ústavu choromyslných v Praze, kde jeho otec tehdy působil. Stejně jako on byl již od dětství velmi hudebně nadaný. I jeho otec vedl k lásce k mocné čarodějce – hudbě, v mnoha ohledech měl jako syn muzikanta svoji cestu snazší. V písemných vzpomínkách se zachovala Komzákova úsměvná příhoda z dětství. Malého Karla obzvlášť bavilo, když se mohl v zahradě u rodného domku zúčastňovat zkoušek otcova orchestru. Bylo mu teprve pět let, když otec v žertu vyhověl a nechal malého muzikanta dirigovat. Bylo podivuhodné, jak mistrně se malý Karlík svého úkolu zhostil. Při jedné společenské události se pak otec Komzák rozhodl předvést umění svého synka pánům z výboru a doktorům. Vystoupení však málem skončilo výpraskem, protože po ukončení produkce pochválil Karlík muzikanty slovy, která často slýchal od svého otce: „No vidíte, vy trumberové, že to šlo!“

V roce 1861 nechal otec zapsat Karla na Pražskou konzervatoř. Když s ním ruku v ruce vstoupil do budovy, po níž sám v mládí marně toužil, měl pocit, že se mu v synovi splnil životní sen. V roce 1867 absolvoval Karel konzervatoř, obor dirigent a hra na housle a violu, s vyznamenáním. Téhož roku vyšla teprve sedmnáctiletému hudebníkovi tiskem první vlastní skladba, polka Líbánky (Flitterwochen). Poté nastoupil Karel k otcovu regimentu č. 11 jako všestranný muzikant: hrál na housle, basovou křídlovku a bubnoval. Když se otec přestěhoval s regimentem do Lince, stal se zde Karel ve svých dvaceti letech dirigentem orchestru Městského divadla. O tři roky později pak převzal vlastní hudební těleso u 7. pěšího korutanského pluku Maroičič v Insbrucku a stal se tím nejmladším kapelníkem v celé rakousko-uherské armádě.

Proslavil se tady především díky sezónním programům, které zahrnovaly vše od hudby klasické až po hudbu současnou, vedl jako sbormistr mužský pěvecký sbor Liedertafel, komponoval při všech příležitostech a ukázal se jako skvělý hráč na housle a klavír. Stal se pilířem insbruckého hudebního života. V roce 1877 zažilo toto město Komzákův sňatek s dcerou jeho nadřízeného, barona Reichardt von Hardtland, spřízněnou duší a půvabnou pianistkou Eugenií. 20. května 1878 se jim zde narodil první potomek, syn Karel.

V roce 1880 se konala v Kolíně nad Rýnem mezinárodní pěvecká soutěž a insbrucký sbor pod vedením Karla Komzáka zde získal 1. cenu ve své kategorii. Dalších ocenění se již nedočkal, Karel rok poté odešel jako kapelník k nově vzniklému 84. pěšímu pluku do Vídně. Táhl jej ruch velkoměsta.

Hlavní město, řečeno s mírnou nadsázkou, se brzy položilo Komzákovi k nohám. Jeho vojenská kapela byla označena za nejlepší a při každé příležitosti jí byla dávána přednost před ostatními tělesy. Koncertovala i u samotného císařského dvora. Oblibu si získávala díky řízným pochodům z Komzákova pera a hudebním směsím – potpourri, které kapelník komponoval po vzoru svého otce. V té době se již jeho hvězda trvale usídlila na hudebním nebi a začala zastiňovat i tu, jež se tam usadila mnohem dříve, hvězdu Komzáka – otce. Komzákovy valčíky ovládaly po mnoho let spolu s Johannem Straussem a Karlem Michaelem Ziehrerem taneční programy celé Vídně. Je logické, že mezi skladateli „lezoucími si do zelí“ vznikala rivalita, zvláště jmenovaný Ziehrer byl celoživotním Komzákovým konkurentem. Komzák mu údajně záviděl, s jakou lehkostí komponuje svá díla a často si stěžoval: „Kéž bych mohl psát jednodušeji“. Posměváčci tvrdili, že Komzákovi stačilo k nastudování předehry „Lenory“ deset minut, kdežto k prvním čtyřem taktům valčíku tři čtvrtě hodiny…

Komzáka si záhy všimly i oficiální kruhy. V roce 1886 byl jmenován rakouským zástupcem na Mezinárodní konferenci ve Vídni, která stanovila normativní závazné ladění. Zanedlouho se stal čestným členem athénské filharmonické společnosti. V roce 1886 byl říšským válečným ministerstvem pověřen úpravou a novou instrumentací rakouské státní hymny. To byla na svoji dobu převratná událost. Čechy byly sice součástí rakousko – uherské monarchie, ale aby Čech upravoval rakouskou státní hymnu, bylo nevídané. Hymna „Zachovej nám Hospodine“ Josefa Haydna, jak praví dobový tisk: „utrpěla v průběhu let mnoho proměn a nemístných hudebních ozdůbek…“, a Komzák měl za úkol znovu zavést původní nápěv. 20. dubna roku 1890 byla nově upravená hymna předvedena v premiéře Komzákovým orchestrem, poté byla vydána tiskem a oficiálně zavedena.

V roce 1891 ukončil Komzák práci na svém největším životním díle, lidové opeře Edlweiss (Protěž) na libreto Franze Brakla. O rok později byl 84. pluk přeložen do Mostaru, ale Komzák jej nenásledoval. Z části k tomu přispěly zdravotní potíže, z části skutečnost, že zapadlý Mostar byl pro orchestr, zvyklý na davy diváků, zabijákem.

Karel získal tříletou dovolenou a odjel se léčit do blízkých lázní Badenu u Vídně. V téže době složil další ze svých známých a velmi ceněných děl, operetu „David a Goliáš“. V Badenu převzal lázeňský orchestr, jemuž záhy, ostatně jako každému tělesu jež „vzal do rukou“, opatřil světovou pověst. Lázně Baden byly vyhledávaným letoviskem. Léčila se zde v minulosti i v Komzákově současnosti řada umělců slavných jmen. Pobýval zde W. A .Mozart, složil tady své „Ave verum“, jehož premiéra se odehrála právě v badenském farním chrámu. L. V. Beethoven žil v Badenu 16 let a zkomponoval zde svoji IX. Symfonii. Beethovenovo jméno sem přilákalo mnoho dalších významných osobností: Ferdinanda Riese, Julia Benedikta, Karla M. Von Weber a další. Koncertoval zde Felix Mendelssohn, Franz List, hudební rodina Straussů. Prostředí bylo tedy nadmíru hudbymilovné.

Přesto, nebo právě proto, zde byly Karlu Komzákovi skládány přímo knížecí pocty, jak zaznamenal dobový tisk. Například při benefičním koncertu 14. září 1895 obdržel darem stříbrný věnec s mnohými ovacemi a proslovy. V části jednoho z nich se pravilo: „Tisíce lidí proudí do Badenu, aby poslechli si melodie ve Vašem nenapodobitelném podání. Jen Vy dovedete vzbuditi v duši hluboké odevzdání k nejvyšším zážitkům klasické hudby….“.

Lázně v blízkém sousedství Vídně navíc umožňovaly neustálý kulturní styk s hlavním městem, Komzák ve Vídni účinkoval při mnoha akcích a naopak milovníci jeho hudby za ním přijížděli do Badenu. Nakonec se zde rozhodl zůstat natrvalo. Po skončení tříleté dovolené vystoupil definitivně z vojenské služby a 1. 1. 1896 předal své hudební těleso Edmundu Pletzkemu.

Badenské období znamenalo pro Komzáka vrchol jeho celoživotního díla. Baden se na léto stával jakousi malou Vídní, představitelé vídeňského kulturního života zde měli letní sídla, nebo sem dojížděli za odpočinkem. Nadmíru urostlý kapelník s hezkou tváří se stal miláčkem především něžnější poloviny posluchačstva. Bylo obvyklé, že pokoj jeho vily býval přeplněn květinami, háčkovanými kravatami a drobnými dary. Historické prameny dochovaly nejednu pikantní historku z Komzákova soukromí. Jedna za všechny: jakási Komzákova „fanynka“ se dostala přes obvyklou háčkovanou kravatu a vyšívaný polštář až do bytu svého obdivovaného objektu. Komzákova manželka Eugenie nebyla shodou okolností právě doma. Komzák, prý značně překvapen nezvyklou návštěvou, ji uvítal, ale než mohlo dojít k dalším událostem, vrátila se paní Eugenie domů. Komzák se velmi styděl, že by jej snad žena mohla podezřívat z nevěry, a bryskně představil návštěvnici jako nevěstu tambora svého orchestru, která jej přišla požádat o přímluvu u pana obrsta, aby se s tamborem mohli vzít. Eugenie byla „nešťastným“ osudem dívky velmi dojata a ujistila ji, že se do celé záležitosti osobně vloží. Návštěvnice odešla, plynuly týdny a Komzák už na celou příhodu zapomněl. Když najednou přišlo pro tambora povolení k sňatku. Eugenie nařídila manželovi, aby večer tambora i s „nevěstou“ přivedl k nim domů, že je šťastnou zprávou příjemně překvapí. Komzákovi nezbylo než nebohého tambora přemluvit k sehrání komedie. Sehnal si narychlo nějakou dívku, která byla ochotná divadlo podstoupit, navštívili Komzákovi a osobně paní Eugenii blahořečili za její velkorysost. Vše dobře dopadlo. Teprve večer, když Eugenie uléhala do postele, poznamenala na adresu manžela: „Ty Karle, přísahala bych, že ten tambor zde byl s docela jinou nevěstou“.

Komzák samozřejmě nezůstal chladný přízni žen a složil jim nejednu skladbu, z nichž k nejpopulárnějším náležela „Bádenská děvčátka“. Brzy se však právě kolem tohoto valčíku rozpoutala nevole dívčích srdcí, neboť při jednom hostování ve Varšavě se Komzák nerozpakoval uvádět jej jako svůj nový kus „Varšavská děvčátka“.

Věhlas Komzákova orchestru se roznesl i za hranice monarchie, nemalou měrou k tomu jistě přispěli zahraniční lázeňští hosté. Po skončení lázeňské sezóny Komzák obvykle hostoval ve Vašavě, kde řídil filharmonický orchestr. Se svým hudebním seskupením navštívil italské Benátky a v roce 1904 podnikl cestu do zámoří. V USA, ve městě St. Louis, se konala světová výstava a pořadatelům záleželo na tom, aby byla podobně jako v roce 1892 v Chicagu zachována tradice a účinkoval zde vídeňský orchestr s vídeňským dirigentem. To, že byl Karel Komzák miláčkem žen, potvrzuje poznámka redaktora Badenských novin, který před jeho zámořskou cestou kulantně napsal: „Je štěstí, že s Komzákem jede do Ameriky jeho choť, což snad zmenší nebezpečí, ve kterém by se mohl Komzák octnouti v přívalu přízně energických Američanek.“ Komzák naopak sliboval ženatým pánům přivézt z Ameriky „Pěknou Irokézku“ a paním „hodně černého černocha“ a mladé dívky si z něj tropily legraci, aby prý se nevrátil s nějakým tím valčíkem „Indiánská děvčátka“.

Komzákovy koncerty v USA byly více než úspěšné. Noviny se předháněly v kladných kritikách na Komzákovu adresu typu: „..on přišel, viděl, zvítězil…“. Posledního koncertu se zúčastnilo rekordních 10 000 posluchačů. Organizátoři se snažili po skončení výstavy přemluvit Komzáka ještě ke koncertnímu turné po USA, ale on ze zdravotních důvodů odmítl. Necítil se již zdráv, sužovala jej stejná choroba jako jeho otce, srdeční slabost. Odřekl kvůli tomu i mnoho nabídek z Polska a Ruska. Nakonec to ale nebyla nemoc, která se stala Komzákovi osudnou.

V jednu deštivou velikonoční neděli 23. dubna 1905 se Komzák hodlal vypravit na výlet do oblasti Hohe Wald. Pěvci z Badenu a Vídně se zde měli sejít v obci Dreistetten u populárního selského komika, majitele hostince Nový svět. Komzák rovněž přislíbil svou účast a i přes zjevnou nechuť se vypravil k badenskému nádraží. Před nádražím se zapovídal s jedním známým a svůj vlak zaznamenal až ve chvíli, kdy se pohnul k odjezdu. Komzák rychle přeběhl nástupiště a chtěl do rozjíždějícího se vlaku naskočit. Zapomněl však, že má rozevřený deštník, a ten jej strhl nazpět. Uklouzly mu nohy po mokrých schůdcích a spadl pod vak. Byl na místě mrtev. Senzacechtivé noviny dokonce přinesly zprávu, že: „byl již jen jako strašně zohavená mrtvola vytažen“, čemuž odporuje Komzákova pohřební fotografie. Lékařskou pitvou bylo zjištěno, že příčinou smrti byla srdeční mrtvice, která jej ranila v okamžiku pádu a pod kola vlaku tedy padl již mrtev.

Se svým miláčkem se přišel rozloučit celý Baden a mnoho obdivovatelů z Vídně i širšího okolí. Byl pohřben s velkými poctami na badenském hřbitově. Ještě téhož roku byly jeho ostatky převezeny na vídeňský ústřední hřbitov a uloženy v čestném hrobě. Vídenští příznivci uctili Komzákovu památku skutečně důstojně, v roce 1907 mu vztyčili nad hrobem bronzový pomník v životní velikosti. Karel Komzák je na něm zachycen ve svém nejtypičtějším postoji s taktovkou v ruce. V roce 1935 byla na Komzákově vile v Badenu odhalena pamětní deska otce i syna Komzákových, ulice u vily nese název Komzakstrasse.

Přestože Karel Komzák junior prožil téměř celý život v Rakousku, byl, podobně jako jeho otec, vlastenec se silným poutem k rodné zemi. Na zahradu u své vily v Badenu si dokonce nechal převézt několik beden hlíny z otcovského domu v Netěchovicích a smísil ji s okolní půdou. Tak mohl chodit po své rodné zemi, jak prý často říkával. Také na cesty si s sebou bral sáček hlíny z Netěchovic a má jej podle svého přání uložen i pod hlavou ve vídeňském hrobě.

Netěchovice navštívil naposledy rok před svojí smrtí, těsně před odjezdem na turné do USA. Loučení prý pro něho tehdy bylo, podle písemných vzpomínek jeho sestry, nezvykle těžké, jako by věděl, že se sem již nevrátí. Vůz byl již připraven k odjezdu, ale on z něho vystoupil a vrátil se ještě jednou k železnému křížku u altánu na zahradě a dlouho se zde modlil.

Po skladatelově smrti zůstala manželka Eugenie sama se třemi potomky, Karlem Evženem a Carolou. Konec rodu Komzáků byl nešťastný. Eugenie podlehla za první světové války tuberkulóze, stejná choroba ukončila život i Eugena a Caroly. Pouze Karel – vnuk – měl šanci pokračovat v rodinné hudební tradici, po svém otci zdědil nemalou část talentu. Pokoušel se komponovat, složil několik skladeb, z nichž některé vyšly tiskem. Ale nepodařilo se mu vyjít ze stínu daleko slavnějšího otce a děda. Po otcově smrti dokonce dokončil několik jeho rozpracovaných skladeb a vydával je za své práce. Příliš toužil po laciném pozlátku slávy a popularity. Ztroskotal jak na poli hudebním, tak v soukromém životě. 5. září roku 1924 spáchal ve Vídni sebevraždu.

Díla Karlů Komzáků, především Komzáka – syna, zůstala nadále na repertoáru vojenských hudebních těles a lázeňských orchestrů. Známa jsou i v zahraničí. Například statistika z roku 1936 uvádí, že Komzákova díla jsou, co do hranosti v zahraničí, na 4 místě za Antonínem Dvořákem, Juliem Fučíkem a Bedřichem Smetanou. Ještě dnes se v letních obdobích při promenádách lázeňskými parky můžete setkat s melodickými valčíky a polkami, které mají svůj původ v neznámé jihočeské vesničce Netěchovice.

autorka textu : Martina KRAUSOVÁ – SUDOVÁ

Martina KRAUSOVÁ – SUDOVÁ pracuje v Městském muzeu Týn nad Vltavou od roku 1995, spravuje sbírku dokumentů archivní povahy a muzejní knihovnu. Od roku 1996 publikuje v Českobudějovických listech. Je autorkou několika publikací z oblasti historie vltavotýnského regionu. Specializuje se na historii židovského obyvatelstva a castellologii.